Zásady dobré duše


Pomáhat je lidské. Projekt Dobrá duše není soutěží, ve které vyhrává lepší či rychlejší.
Vyhrává tady každý: ten, kdo se rozhodne pomáhat i ten, komu se pomoci dostává.


Více informací

Příběhy z praxe

 

Cesta dobrovolnice Anny Vivialové

Má cesta k seniorům začala v roce 2006 v rámci projektu Barevné stáří, který byl podpořen Charitou Frýdek-Místek a který trval dva roky. Jednalo se o návštěvy seniorů na oddělení následné péče ve frýdecko-místecké nemocnici. Mým úkolem bylo pacientům buď předčítat, nebo si povídat o všem, o co měli zájem. Snažila jsem se navázat vztah s pacienty, ale zároveň se příliš nevnucovat. Napadlo mě, že darováním vlastnoručně vyrobeného přáníčka se snadněji sblížíme. Mohu potvrdit, že tato skutečnost opravdu dobře funguje. Návštěvy jsem začínala čtením knih „Příběhy pro potěchu duše“ a „Otevírání dveří do nitra duše“. Největší úspěch však mělo povídání. Většina pacientů měla velké obavy z budoucnosti, nevěděli, jak uspořádat svůj život, jak se vyrovnat s nemocí a nepodlehnout strachu. Snažila jsem se je rozveselit, povzbudit a dodat jim sílu a důvěru v další léčbu. Uvědomila jsem si, jak je důležité darovat úsměv, který nic nestojí a naslouchat jim. Při tomto setkání jakoby se najednou zbavili strachu i napětí. Jejich tvář se rozjasnila a při odchodu se loučili se slovy: „Přijďte za námi zase. Nejhorší je samota.“

V roce 2008 jsem absolvovala hospicový kurz v Hospici sv. Lukáše v Ostravě, který byl pro mě velkým přínosem. V hospici jsem navázala blízký kontakt s pacientkou paní Martou. Byly nám darovány společné dva měsíce, než paní Marta podlehla své nemoci.

Nyní již čtvrtým rokem pravidelně docházím do Domu pokojného stáří u Panny Marie Frýdecké, kde pomáhám s volnočasovými aktivizačními činnostmi seniorů. Jedná se o skupinu 5 – 10 seniorů, kteří mají zájem se společně setkávat v kulturní místnosti, kde má vedoucí, paní Iva, pro ně každodenně připravený program. Během celého roku probíhají zajímavé aktivity, jako jsou paměťová cvičení, výroba nástěnek se zimní tématikou, zhotovení korálkových řetězů nebo masek na karneval. Na jaře společně vyséváme semínka paprik, rajčat nebo bylinek, které pak společně přesazujeme. Věnujeme se i tvořivým činnostem, jako je kreslení mandal, keramika, pletení a svými výtvory pak zdobíme kulturní místnost, chodby a pokoje. Dobrovolnická činnost mě za 10 let obohatila o mnoho životních zkušeností a jsem ráda, že i já sem ty své mohla předat ostatním. Řídím se mottem: „Není-li člověk prospěšný druhým, nemá jeho život smysl…“

Dobrovolnický příběh manželů Vajrauchových

Manželé Eva a František Vajrauchovi jsou manuálně velmi zruční a tvořiví lidé. V rámci své dobrovolnické činnosti se nevěnují konkrétnímu seniorovi, ale šíře jejich pomoci a jejich přínosu pro domov Naděje sahá mnohem dál. Dlouhodobě vyhledávají nové možnosti pracovních aktivit a pomáhají realizovat vhodné podmínky pro rozptýlení seniorů u různých pracovních a společenských aktivit. Vždy jim velmi záleželo na tom, aby ostatní členové domova mohli svůj čas smysluplně trávit, cítili se soběstační, užiteční a dobře zaopatření. V minulosti se s klienty domova věnovali především práci s textilem, šití a tkaní na tkalcovském stavu. Pan František se zase zaměřoval na práci se dřevem. V současnosti je největším přínosem manželů Vajrauchových to, že předávají své zkušenosti a dovednosti dál, především personálu Naděje. Díky tomuto úsilí tak bylo možné otevřít v domově ergoterapeutickou dílnu. Přitom sama paní Eva neměla zrovna jednoduchý život. Je zdravotně hendikepovaná, chodí pouze s oporou a od svých pěti let, kdy prodělala několik neúspěšných operací, téměř neslyší bez naslouchátka. I navzdory svému postižení však vidí spíše příležitosti, než překážky, což je velmi obdivuhodné a každé setkání s paní Evou je pro všechny okolo velmi obohacující. 

Dobrovolnický přínos Petra Brandeiského

Panu Petrovi Brandeiskému je už přes osmdesát let, ale přesto každou středu přijde do domova sociální péče Hagibor, kde připraví vše potřebné pro konání dobrovolnické kavárny Miriam. Ta slouží obyvatelům domova, kteří již kvůli svému zdravotnímu stavu nemohou opustit areál. V kavárně jsou kromě čaje a kávy podávány také košer zákusky a chlebíčky za dotovanou cenu. Jejich přípravu a obsluhu zajišťují dobrovolníci ze sociálního oddělení židovské obce. Pan Petr je původním povoláním profesor lingvistiky a literatury. Proto si s klienty domova moc rád povídá právě o literatuře a o nových knihách. Mluví několika cizími jazyky, což se ukázalo jako výhoda, když jedna z klientek Hagiboru přestala po mozkové příhodě mluvit a jediný jazyk, na který dokázala reagovat, byla polština, kterou mluvila jako malá holčička. Petr Brandeiský vždy recituje básně polských klasiků, které zná nazpaměť a dotyčná klientka se při nich vždy šťastně rozzáří. Bez pana Petra by se neobešel ani Klub zdraví. Výlety a procházky se konají každý týden a pan Brandeiský se jich vždy zúčastňuje. Petr Brandeiský neměl jednoduchý život. V době nacistické okupace dokonce zažil perzekuce a ukrýval se u známých, aby nebyl poslán do koncentračního tábora. Židovství a jeho princip konání dobrých skutků je pro pana Petra velkou motivací i pro jeho dobrovolnickou činnost. Pravidelně se účastní všech dobrovolnických aktivit, vzdělávání a schůzek. Je jednou z největších opor dobrovolnické skupiny Timcha a dobrou duší dobrovolnické kavárny Miriam.